Příběhy rodiny na míru
Příběhy rodiny – jako cesta k sobě, ale i k těm, kteří tu byli před námi.
Příběh rodiny je vlastně živé vyprávění, které stavím na skutečných historických údajích. Vycházím z informací o rodině, ale i z dobových pramenů. A to všechno potom propojuji s jemnou tvůrčí licencí, díky které, potom z faktů vzniká čtivý a autentický příběh.
Každý text, který tvořím je osobním příběhem rodiny, nebo jen určité části rodiny, či jejího konkrétního člena. V těchto příbězích respektuji historickou pravdivost, ale zároveň nechávám prostor lidskosti, emocím a představivosti.
Rodokmen jsou fakta, data, dokumenty. Útržky, které se zachovaly. Rodinný příběh z nich vychází, navazuje na ně. Z věcných dat vystavuje lidské příběhy. Oživuje pro nás naše předky do podoby, které rozumíme. Je jako povídka nebo román, ve kterém čteme a cítíme, jak žili nebo žít mohli. Sledujeme jejich osudy. Chápeme je. Máme k nim vztah. Už to nejsou jen neznámá jména, data narození a úmrtí. Jsou to konkrétní lidi, jejichž příběh nás oslovuje. A to nás sbližuje. Možná dokonce léčí. Protože když máme pochopení pro svoji minulost, uzdravujeme tím svoji současnost a dáváme šanci budoucnosti. Zdraví rodového/rodinného stromu začíná u jeho kořenů.
V příběhu rodiny představuji předky nejen jako data v matrice, ale i jako živé bytosti se svými sny, rozhodnutími a osudy. Výsledný příběh pak může být jedinečnou památkou, darem, ale i nástrojem k propojení mezi generacemi.
Ukázka příběhu rodiny
„Když jméno na pomníčku promluví“
V prvním díle jsem vás – milé čtenáře seznámila s jedním malým pomníčkem a důvody, proč tam v lese, kde se říkalo „v Lískách“ stojí. Jen pro lehké připomenutí, jednalo se o pomníček Jaroslava Foučka, který tam zemřel 11. května 1945, jen pár dní po skončení války.
Ale nebyla bych to já, která když se do něčeho pustí, tak chce vědět co nejvíce. Tak jsem začala pátrat v Jarkově minulosti trochu hlouběji a dnes vám chci zde představit příběh rodiny Jarky Foučka tak, jak se mi ji podařilo v krátkém čase vypátrat.
Příběh rodiny Jaroslava Foučka
Jaroslav se narodil 28. listopadu 1920 a byl jediným dítětem Josefa Foučka a Růženy, rozené Kuchtové. Jeho narození bylo poněkud rychlejší než svatba rodičů, neboť ti byli oddáni až 5. 2. 1921. Ale to v té době nebylo zase nic tak zvláštního. Naopak život a láska běžely často rychleji, než se to stihlo zapsat do matrik. Jaroslavovi rodiče pocházeli z jižních Čech. Jaroslavovým otcem byl Josef Fouček z Milivic č. 20 (dnešní Milejovice), který byl synem rolníka Josefa Foučka a matky byla Barbory Foučkové, rozené Klomfarové z Hoštic č. 10.
Jaroslavovou matkou byla Růžena Kuchtová z Hoštic u Volyně č. 67, která byla dcerou Václava Kuchty-kováře v Hošticích a matky Terezie Kuchtové, rozené Soukupové z Milivic č. 11. Můžeme tedy říci, že obě rodiny měly hluboké kořeny v jihočeském venkově. Jaroslavův dědeček i babička žili v době, kdy měl venkov jasný řád a každé roční období svůj úkol. Dědeček Václav Kuchta byl kovář – řemeslník s pevnou rukou a váženým postavením v obci. V kovárně to žilo – od časného rána do večera. Dveře se nezamykaly, lidé přicházeli s podkovami, pluhy, ale i pro radu. Kovář býval nejen silný, ale i všímavý – slyšel, co se ve vsi děje, a měl přirozenou autoritu.
Na opačné straně Jaroslavova rodokmenu byl dědeček Josef Fouček – rolník. Hospodaření na menší usedlosti znamenalo vstávat se slepicemi, starat se o půdu, dobytek, sklizeň i domácnost. Děti musely pomáhat odmala. Ať už na poli, nebo ve stáji. Školní docházka byla důležitá, ale přesto často ustupovala práci. I přesto, nebo právě proto, byl venkov protkán vnitřním řádem, vírou, zvyky a tradicemi.
Babičky Terezie i Barbora byly ženy práce. Vedly domácnost, pečovaly o děti, pekly, dojily, praly v neckách a přesto ještě stihly naslouchat, vyprávět a držet rodinu pohromadě. Všední dny byly o dřině, ale i o pevných jistotách. Neděle byla sváteční – patřila kostelu, čisté zástěře, tichému odpočinku a setkání s rodinou.
Kdy a jak se rodiče Jaroslava přesunuli do Mírče nevím přesně. Ale to neznamená, že tímto příběhem mé pátrání končí. Jedno je však jisté. Možná šli za prací, možná v důsledku nedávno skončené 1. světové války, nebo po skončené epidemii Španělské chřipky…..? Tento detail zatím ponechám na váženém čtenáři.
Když vypukla druhá světová válka, bylo Jaroslavu Foučkovi téměř devatenáct let. O jeho životě toho vím zatím málo. Co vím ale jistě je, že zemřel 11. května 1945 v době, kdy už většina lidí věřila, že utrpení skončilo. Jeho život tak trochu symbolicky skončil v mezeře mezi válkou a mírem.
Nedlouho po jeho smrti opustila rodina Jarky Foučka Míreč a odešla na podzim 1946 do pohraničí, poblíž Klatov. Snad v naději na nový začátek, snad v touze uniknout z místa, kde bolest příliš bolela.
A tak zůstal po Jaroslavovi pomníček. Ale díky genealogii a paměti kraje to není jen jméno. Je to příběh dítěte, syna, vnuka, zakořeněného ve venkově, který znal rytmus polí, vůni kovárny a hlas kostelních zvonů.
