Všechno to začalo někdy kolem roku 2000. Bylo mi přes třicet, když se mi ozvala žena, která se mi představila jako moje biologická matka! A s tou jednou větou, s tím jedním telefonátem se rozpadl celý můj vnitřní vesmír tak, jak jsem ho do té doby znala.
Zjistila jsem, že jsem byla adoptovaná. A ještě silnější, než ten fakt byl pro mě moment, když jsem začala zjišťovat, že většina lidí kolem mě to dávno věděla! Jen já ne! Připadala jsem si jako nahá v trní. Ne proto, že jsem byla adoptovaná, ale proto, že se o tom nemluvilo!
Nepociťovala jsem ale žádnou hořkost, zášť, nic takového. Své adoptivní rodiče jsem milovala a stále miluji hluboko a věrně. Byli pro mě vším! Domovem, kotvou i bezpodmínečným bezpečím. Nechtěla jsem je nahradit. Jen jsem chtěla vědět, odkud pocházím. Kdo byli lidé, kteří mi dali geny? Trvalo skoro čtvrt století než jsem začala pátrat. (O tom píšu na stránce O mně.) Nejdřív po svých biologických kořenech. Za velmi krátký čas i po kořenech jiných.
Možná proto jsem se rozhodla pro pátrání v rodinné historii. Protože rodokmen není jen graf plný jmen a dat. Je to zdroj odpovědí. Někdy na otázky, které se dlouho nikdo neodvážil ptát natož odpovědět. Ale také je to živá krajina vzpomínek, rozhodnutí, lásek, ztrát, stěhování, návratů. Každý dokument, každý starý záznam je jako střep z dávné mozaiky. A když se podaří ty střepy poskládat dohromady, vznikne obraz, který nás může posílit.
Před pár dny mi přišla recenze na rodinnou kroniku, kterou jsem tvořila – Kroniku rodů Charypar a Zykán. Slova, která jsem si přečetla, mě rozplakala. Byla to zpětná vazba, která mi připomněla, proč to dělám. Že to má smysl.